Daňová evidence a podvojné účetnictví

 Účetnictví může být daňová evidence (dříve jednoduché účetnictví) a podvojné účetnictví.

 

Daňová evidence je založena na sledování daňově uznatelných peněžních toků, tedy na příjmech a výdajích peněžních prostředků. Tyto toky jsou zachycování do peněžního deníku, ze kterého pak vypočítáme hospodářský výsledek jako rozdíl mezi příjmy a výdaji.

Podvojné účetnictví je založeno na zachycování účetních informací tzv. podvojným způsobem. Nevycházíme zde z příjmů a výdajů, ale z daňově uznatelných výnosů a nákladů. Tento typ účtování je založen na řadě účetních zásad a principů, které budou popsány níže.

Za hlavní účetní zásadu je považováno věrné a poctivé (neboli pravdivé) zobrazení - tuto zásadu blíže specifikuje Zákon o účetnictví. Podvojné účetnictví je založeno na akruální bázi a na předpokladu neomezeného trvání podniku v dohledné budoucnosti. Pod akruální bází si můžeme představit to, že výsledky jednotlivých transakcí a dalších událostí jsou uznávány a tedy zachycovány v období, kdy k nim došlo, kdy byly realizovány, a ne v okamžiku přijmu či výdeje peněz, jak je tomu u daňové evidence. Do účetních knih a účetní závěrky se promítnout v období, ke kterému se skutečně vztahují. Z tohoto vyplývá, že zisk, který je možno definovat jako rozdíl mezi výnosy a náklady, nebývá stejný s výší peněžních prostředků, jako je tomu u daňové evidence. Předpoklad trvání podniku lze vysvětlit tak, že účetní informace vycházejí z předpokladu, že podnik v dohledné budoucnosti bude ve své činnosti pokračovat, tedy nemá v úmyslu nebo není nucen podnik likvidovat nebo značně omezit rozsah činnosti.

 

Tyto dva základní předpoklady podvojného účetnictví je třeba doplnit o další účetní zásady:

1.      Zásada účetní jednotky

- pod tímto se skrývá to, že informace z účetnictví se týkají jednoho konkrétního podniku, což je významné pro uživatele účetních informací a je jasné, v jakém rozsahu mají dané účetní informace analyzovat a hodnotit.

 

2.      Zásada oceňování (měření) v peněžních jednotkách

- do účetnictví se dostávají pouze takové skutečnosti a činnosti, které lze měřit peněžními jednotkami. Díky dodržování této zásady je možné sčítat jednotlivé složky majetku podniku a analyzovat danou finanční situaci tohoto podniku.

 

3.      Zásada oceňování historickými cenami

- dle této zasády by měl být majetek zachycen v účetnictví v ceně, za kterou byl pořízen. Můžeme se setkat i s odlišným způsobem ocenění, především u finančních instrumentů, u kterých se standardně využívá tzv. ocenění v reálných hodnotách (nebo také aktuální tržní ocenění).

 

4.      Zásada stálé kupní síly peněžní jednotky

- předpokladem této zásady je neexistence inflace, tedy má peněžní jednotka neměnnou kupní sílu. Je zřejmé, že jde o předpoklad nereálný, proto je v praxi považována za porušení této zásady vysoká inflace a pak se účetní položky přepočítávají pomoci tzv. infalčních koeficientů.

 

5.      Realizační princip

- na základě toho principu by měly být výnosy uznávány v okamžiku jejich realizace, tedy např. v okamžiku vyfakturování daného výkonu, a ne až při zaplacení této faktury, jak je tomu v daňové evidenci. Stejně jako se tento princip uplatňuje u výnosů, měl by se uplatňovat i u nákladů.

 

6.      Zásada opatrnosti

- tato zásada znamená, že by v účetnictví měly být zanznamenány jen zisky, kterých podnik skutečně dosáhl. Naopak ztráty by měly být vykazovány nejen ty „realizované“, ale i ty očekávané, které jsou podniku při uzavírání účetnictví známy.

 

7.      Zásada konzistence

- pod touto zásadou je schováno to, že pokud má podnik možnost si zvolit způsob účtování či oceňování, měla by se toho vybraného způsobu držet nejen ve sledovaném účetním období, ale v dalších účetních obdobích, aby bylo možné srovnávání účetních informací.

 

8.      Zásada nestrannosti (objektivita účetních informací)

- základem této zásady je to, že údaje v účetnitních výkazech nejsou zaujaté a jsou založené na skutečnostech, které lze ověřit.

 

9.      Zásada zjišťování hospodářského výsledku v pravidelných intervalech

- podnik by měl měřit výsledek hospodaření v pravidelných časových intervalech, v tzv. účetních (hospodářských) obdobích a za každé toto období stanovuje hospodářský výsledek.

 

10.    Zásada přednosti obsahu před formou

- požadavkem této zásady je vykazování účetních operací dle jejich skutečné podstaty (obsahu), a ne dle jejich formy (právního ustanovení).

 

11.    Kritérium cena vs. užitek

- podnik by měl brát v úvahu to, že náklady na zjišťování informací by neměly překročit výši užitku, který podniku ze získané informace plyne.

 

 

Vedle účetních zásad musí účetní informace splňovat ještě následující požadavky:

1.      Srozumitelnost

- účetní informace by měly být srozumitelné hlavně pro uživatele, pro které jsou určeny, přičemž se předpokládá, že tito uživatelé mají dostatečné znalosti o podnikatelských aktivitách podniku a o účetnictví a že jsou tedy ochotni se dostatečně věnovat studiu těchto informací.

2.      Relevantnost (významnost pro rozhodování uživatelů)

- za relevantní informace jsou považovány ty, které pomáhají uživatelům hodnotit minulé, současné nebo budoucí události a potvrdit či opravit svá minulá hodnocení. Tato relevance je determinována podstatou a významností.

3.      Spolehlivost

- informace je spolehlivá, pokud podává věrný a poctivý obraz, vyobrazuje podstatu a ekonomickou realitu a ne jen právní formu, pokud je nestranná a předložena v souladu s výše uvedenými zásadami, kdy nejsou nadhodnocovány výnosy či aktiva a podhodnocovány náklady či závazky, a pokud je informace úplná.

 4.      Srovnatelnost

- uživatelům musí být umožněna srovnatelnost účetní závěrky firmy v průběhu času a účetní závěrky různých firem mezi sebou. Toto kritérium opět vychází z účetních zásad a z toho, že uživatelé účetních informací musí být informování o pravidlech účtování, které byly použity při sestavování závěrky. Uživatelé by měly být informováni nejen o změnách těchto pravidel, ale i o dopadech těchto změn do účetnictví.

5.      Dokladovost

- všechny účetní informace musí být obsaženy v účetních dokladech, na jejichž základě podnik účtuje o uskutečněných účetních operacích. Účetní doklady musí splňovat určité kvalitativní podmínky, účetní doklady musí být přesné, přehledné, úplné, pravdivé a včasné.

 

 

Rozvaha (bilance)

Rozvaha je výkaz aktiv (majetku) a zdrojů krytí těchto aktiv (pasiva). Zdroje krytí krytí členíme na vlastní kapitál a dluhy (závazky). V aktivech je majetek, neboli ekonomický zdroj, který vznikl výsledkem minulých činností a událostí, je řízen podnikem a očekává se, že podniku v budoucnu přinese ekonomický prospěch. Závazek představuje pro podnik povinnost, která vznikla minulými událostmi a činností podniku. Vypořádáním této povinnosti odtečou z podniku peněžní prostředky. Rozdílem mezi aktivy a závazky dostaneme vlastní kapitál. Z výše uvedeného dostaváme tzv. zlaté bilanční pravidlo, které vyjadřuje, že celková aktiva (jejich součet) musí být roven celkovým pasivům.

Sestavení rozvahy

Aktiva firmy je možné rozdělit do dvou základních kategorií podle závislosti na době obratu, kterou podnik předpokládá. Jde o oběžný a dlouhodobý majetek. Obě tyto kategorie mají své základní složky, u dlouhodobého majetku se jedná o dlouhodobý majetek nehmotný, hmotný a finanční, složky oběžných aktiv jsou zásoby, pohledávky, peníze a krátkodobý majetek finanční. Jako aktiva lze i pasiva členit na vlastní kapitál a závazky. Hlavními složkami vlastního katitálu jsou základní kapitál, kapitálové fondy, fondy tvořené ze zisku společnosti, zisky/ztráty minulých let, hospodářský výsledek běžného období. Složky závazků (dluhů) jsou rezervy, závazky, přičemž závazky mohou vznikat z obchodního styku, vůči zaměstnancům, vůči státu a státním institucím, vůči bankám a dále vůči ostatním osobám v případě půjček a finančních výmopocí od jiných osob. Je třeba zmínit, že dlouhodobý majetek (hmotný i nehmotný) má nějakou živostnost a opotřebovává se, ať již fyzicky nebo morálně, a vyjadřuje se pomocí odpisů, které se dostávají do nákladů. Souhrnem odpisů rozumíme oprávky, které opravují ocenění dlouhodobého majetku (hmotného i nehmotného) v rozvaze, ve které se uvádějí s mínusem u daného aktiva.

Strukturu rozvahy lze pak znázornit následovně:

Aktiva

Pasiva

DLOUHODOBÝ MAJETEK

VLASTNÍ KAPITÁL

- nehmotný

- základní

- hmotný

- kapitálové fondy

- finanční

- fondy ze zisku

OBĚŽNÁ AKTIVA

- zisky/ztráty z minulých období

- zásoby

- výsledek hospodaření

- pohledávky

ZÁVAZKY

- peníze a jiný krátkodobý finanční majetek

- rezervy

- závazky

 

- úvěry a finanční výpomoci

Aktiva

Pasiva

 

Změny rozvahových položek

Výše popsané položky se označují jako rozvahové položky. Protože účetnictví (nikoli daňová evidence, která se dříve označovala jako jednoduché účetnictví) je založeno na podvojnosti, nahlížíme na danou účetní transakci ze dvou hledisek (podvojně) - z hlediska majetku (formy majetku) a z hlediska zdrojů krytí majetku. Podvojnost v účetnictví tedy znamená, že každou účetní operaci zachytíme na dvou různých účtech se stejnou částkou. S podvojností je spojen ještě pojem souvztažnost. U souvztažnosti jde o zachycení dané účetní transakce na takové dva účty, které věcně a časově souvisí s danou transakcí. Je tedy zřejmé, že ne každě podvojně zaúčtovaná transakce je souvztažná. Avšak pokud chceme dodržet zásady poctivého a věrného zobrazení skutečnosti do účetnictví, je nutné dodržovat podvojnost i souvztažnost.

Účet

Účet je základem účetnictví a umožňuje vyjádřit vliv účetních transakcí na jednotlivé typy majetku a zdrojů jejich krytí, sledovat stav a změny v majetku a zdrojích krytí majetku a dále umožňuje dvoustranně třídit účetní operace. Účet má dvě strany - levá se nazývá Má dáti, Na vrub nebo Debet a pravé straně účtu se říká Dal, Ve prospěch nebo Kredit. Účet lze znázornit jako tzv. „téčko“:

ÚČET

Má dáti

Dal

Na vrub

Ve prospěch

Debet

Kredit

 

Účty lze dělit podle různých hledisek:

·         podle obsahu na:

o       rozvahové - aktivní (např. materiál) a pasivní (např. dluhy)

o       výsledkové - výnosové (např. tržby) a nákladové (telefonní poplatky)

·         podle funkce a metody účtování

o       dle míry obecnosti - synstetické (např. materiál) a analytické (např. materiál 1 a materiál 2)

o       dle primárního zaměření - stavové účty (např. aktivní účty) a tokové (např. nákladové účty)

o       dle vzájemné závislosti - hlavní účty (např. nehmotný majetek) a vedlejší účty (např. oprávky k nehmotnému majetku)

·         účty opravné

·         účty doplňkové

o       dle způsobu zachycení (nezachycení) v bilanci - účty rozvahové (např. materiál) a účty podrozvahové (např. do úschovy přijatý materiál).

Účetní období

Standardně se účetním obdobím rozumí dvanáct po sobě jdoucích (kalendářních) měsíců. Není totožné s kalendářním rokem jako dřív, a proto se do popředí dostává tzv. hospodářský rok. Jedná se o roční období, které začíná v jiný měsíc než leden, např. tedy od 1. 5. do 30. 4.

 

Aktivní účty

Jak je uvedeno výše, jedná se o rozvahové účty. Aktiva se potom zapisují na levou stranu, tedy na stranu Má dáti (MD), rozvahy. Na straně MD se rovněž zaznamenávají počáteční zůstatky a veškeré přírůstky, na stranu Dal (D) se zaznamenávají úbytky aktiv. Konečný zůstatek (stav) na konci účetního období se zjistí jako rozdíl sum na stranách MD a D.

 

Pasivní účty

Účty pasivní se chovají opačně než je tomu u aktivních účtů. Počáteční stavy a přírůstky pasiv se zobrazují na straně D a úbytky jsou na straně MD. Konečný stav zjistíme jako rozdíl sum na stranách D a MD.

 

Otevírání rozvahových účtů

Na začátku každého účetního období je nutné tzv. otevřít rozvanové účty. To se provádí protizápisem stavů počátečních na Počáteční účet rozvážný - jde vlastně o zrcadlovou rozvahu, tzn., že počáteční stavy jsou na straně opačné, tedy počáteční stavy účtů aktivních jsou na straně D a počáteční stavy účtů pasivních jsou na straně MD.

 

Uzavírání rozvahových účtů

Jako se musí na začátku účetního období otevřít rozvahové účty, musí se na konci účetního období uzavřít. To se provádí na Konečnýný účet rozvážný tak, že konečné stavy aktivních účtů se zaznamenají na straně MD a konečné stavy účtů pasivních se zaznamenají na stranu D. Pokud je dodržen předpoklad podvojnosti, musí se úhrn strany D konečného účtu rozvažného rovnat úhrnu strany MD. Aby byla dodržena zásada bilanční kontinuity patí, že Konečné stavy účtů minulého období jsou rovny počátečním stavům účetního období běžného.

 

Typy změn rozvahových položek

Výše jsou zmíněné přírůstky a úbytky na aktivních a pasivních účtech. Při zaznamenávání běžných účetních transakcí může dojít ke čtyřem následujícím možnostem změn rozvahových položek:

·         zvýší se položka aktiv i pasiv, např. nákup auta na úvěr

·         sníží se položka aktiv i pasiv, např. prodej auta na úvěr

·         výší se jedna položka aktiv a sníží se jiná položka aktiv, jde tedy o změnu struktury aktiv, např. nákup auta z běžného účtu

·         zvýší se jedna položka pasiv a sníží se jiná položka pasiv, jde zde analogicky o změnu struktury pasiv, např. příjem úvěru na splacení dodavatelských závazků.

Hlavní kniha

Do hlavní knihy zaznamenává podnik účetní transakce z věcného hlediska. Je sestavena z jednotlivých syntetických účtů, které minimálně obsahují zůstatky ke dni, ke kterému se otevírá hlavní kniha, tzn. počáteční stavy, souhrnné obraty strany MD a strany D alespoň za kalendářní měsíc a zůstatky ke dni, ke kterému podnik sestavuje účetní závěrku, tzn. konečné stavy.

 

Deník

Do deníku podnik zaznamenává účetí operace chronologicky tak, jak postupně nastaly. Minimálně by měl deník obsahovat:

·         částku,

·         doklad, dle kterého je účtováno vč. číselného označení,

·         datum zapsání účetní transakce do deníku,

·         určení účtů, na které budeme účtovat na straně MD a D.

V praxi existuje v účetních softwarech více takových deníků, např. pokladní deník, deník vydaných a přijatých faktur atd.

 

Knihy analytických účtů

Zde podnik rozvádí do podrobností účetní operace syntetických účtů knihy hlavní. Úhrny konečných stavů z těchto knih se musí rovnat končenému stavu na syntetickém účtu.

 

Knihy podrozvahových účtů

Na těchto účtech sleduje podnik především cizí majetek, ke kterému nemá podnik vlastnická práva, práva k hospodaření majetkem státu, hypoteční úvěry atd. Záznamy z podrozvahových účtů nevstupují do rozvahy.

 

Opravy chyb v účetních knihách

Pouze dvěma způsoby lez provádět opravy v účetních knihách, a to:

1. storno- jde o zápis stejné částky, ale se záporným znaménkem na tu samou stranu účtu,

2. protizápis - provádí se zápisem stejné částky, ale na druhou stranu účtu.

Dle zákona o účetnictví nesmí vést opravy v žádném případě k nesprávnosti, neúplnosti, nepřehlednosti, neprůkaznosti nebo k nesrozumitelnosti účetnictví. Je nutné opravy provádět tak, aby se dala identifikovat osoba, která je odpovědná za každou provedenou opravu, okamžik provedení jednotlivých oprav, původní a opravený zápis.

 

Obratová předvaha

Představuje jeden z nástrojů kontroly účetních zápisů po formální stránce. Obsahem jsou počáteční a konečné stavy syntetických účtů, obraty strany MD a D syntetických účtů. Pomocí obratové předvahy může podnik zjistit, zda bylo účtováno podvojně.

 

Náklady

Náklady jsou definovány jako snížení ekonomického prospěchu projeveného buď v úbytku aktiv, nebo ve zvýšení závazků. Konečný důsledek spočívá ve snížení vlastního kapitálu (jinak než výplatou vlastníkům).

 

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode